Je pozdě ráno. Dneska nemusím vstávat. Máme dnes naprosté volno. Nevím co se děje, ale dnes musí být domeček naprosto prázdný. Nikdo nevíme, jaká je ta pravá příčina. Jen doufám, že nám ho nechtějí prodat. Musí to být pádný důvod, že ho na jeden den odstavili. Žádné vysvětlení, jen striktní příkaz, že dnes se nejede a nástup až zítra odpoledne.
Abych řekla pravdu, vůbec mi to nevadí. Mít jeden den volna navíc, se docela šikne. Nemuset nikam pospíchat v sobotu, a mít ji volnou až do nedělního odpoledne, paráda.
Jiří jel na tři dni do Německa a přijede taky až odpoledne. Připravují tam s Martinem vystoupení. Pojedeme ven na tři měsíce. Střídání s Německou partou je novinka. Uvidíme jak se to ujme. Moc se mi tam nechce, ale co se dá dělat. Jiří s Martinem se snaží. Oba kluci jsou přinuceni k enormním výkonům. Psychický vysávání je poznenáhlý a z počátku nepozorovatelný. Je to neuvěřitelný, ale nejdřív se to projeví v sexuálním životě. To je ten barometr, který říká, že něco není v pořádku. U našich kluků se to zatím neprojevuje, ale znám případy kdy je všechno v háji. Čím je člověk starší, tím je tahle věc problematičtější. Nakonec je problém zašukat si.
Fakt, moje známá má problémy ve čtyřiceti. Její polovička se dala na soukromničení. Nic proti tom. Jen se tomu nesmí propadnout úplně. Vím, je problém povolit, když vám to jede jak z praku. Ale něco musí stranou. Je to hrozný, když musí bokem dříve milovaná žena. Prostě na ní není čas...a veškeré úsilí se dá na vydělávání peněz. Nejsou v tomhle státě jen chudáci a ukřivděný.
S Jiřím máme alespoň výhodu že jedem ve stejným ranku. Není to ani pro jednoho z nás nijak stresující. Vyhovíme si v práci i doma.
Jasně, vždycky se něco najde, ale i na druhou stranu se najde kompromis a jede se dál. Ani jeden nemáme pocit že ten druhý má navrch, a nebo chce jinam. Vyhovíme si navzájem a navíc, máme pocit, že ani jeden bez druhého nemůžeme být. Docela se na něj těším. Přeci jen my ten rošťák chybí.
Tak to byla sonda do vnitřních vztahů a pojedeme ve vyprávění dál.
Jako každý chlap, si čas od času musí Jiří upevnit dominantní postavení. Říkám tomu tak, i když to není docela pravda. I my chceme, aby nám dokázal, že je osobnost. Žádná z nás nemá dobrý pocit, když má doma bačkoru. Jasně, jsou i tací, ale ....
Říkám to proto, protože když odjížděl, se mě zeptal " až přijedu, budeš si ťukat". Jen jsem mu se smíchem a zavrtěním hlavou, jako že ne, nasadila brouka do hlavy. Ale co, na devadesát devět procent ví, že si ty kuličky vezmu.
Jiří si čas od času usmyslí, abych si vzala do sebe buď kuličky a nebo vajíčko. Pokud si mám vybrat, na procházku a někam ven v klídku tak mám radši kuličky, pokud je to nějaké rajcovnější prostředí a nebo se známými vajíčko. Každá věc má svoje plusy a mínusy. Kuličky si ovládám já a Jiří mi do toho nemůže kecat, a naopak. Vajíčkem mě má ve své hrsti. Doslovně, ovládá si mě a musím se tomu podvolit. Tohle je na tom, ale to nejhezčí.
Než odjel, tak jsme se dohodly, že se sejdeme u naší kamarádky na Letné. Pohodička půjdu zase napříč starou Prahou. Je to doba, co jsem už takhle necourala. Přeci jen, moje práce se odehrává v jiné časové rovině. Nejhorší je asi to, že jednou jdete spát až ráno a potom dva dni, někoho doprovázíte a jste vzhůru ty dva dni skoro dvacet hodin v kuse a další den zase celou noc. Většina s nás je potom chronicky nevyspalá. Tohle není výsady jen nás. Ti naši kluci jsou na tom skoro stejně.
Jiří přijede odpoledne a máme jet s Martinem k nim. Eva nás bude čekat s večeří. Posezení po třech dnech v naší ustálený partě. Hlavní důvod je ale ten, že se dozvíme, co se bude za pár dní dít. Co se pro nás změní. Nikdo zatím neprohazoval páry. Je to novinka. Lidi ale chtějí změnu.
Tak tedy kuličky.
Osprchovat a pak si na chvilku sednout. Není dobré si je do sebe brát, když je člověk rozpařený. Chce to mít na to klídek a chvilku na pořádnou prohlídku a uvolnění. Není nad to podívat se, jestli je všechno tak, jak má být.
Před použitím si je dávám minimálně na tři hodiny do lednice. Pozor, do lednice, ne do mrazáku. Žádná si určitě nechceme udělat pořádnou spálenin na tomhle místě.
Každou zvlášť si přezkouším. Musí správně uvnitř ťukat. Jakmile se správně neozývá, nikdy si je do sebe nevezmu. Ten pocit, že si do sebe dám ty nádherný chladný kovový kulička je naprosto uchvacující.
Tak, jedeme dovnitř. Nejdřív jednu co nejdál a potom druhou. Co nejvíc se rozevřít. naslinit okraj lapliček a pořádně objet jazýčkem obě kuličky. Pořádně roztáhnout. Vezmu jednu kuličku a pomalu ji zasunu dovnitř. Druhá se mi zatím bimbá někde u druhý dírky. Když je uvnitř, nasliněným ukazováčkem si ji posunu dál. Vezmu druhou a pomaličku posunuji dovnitř. Levou rukou držím šňůrku napjatou. Nesmím si ji tam zastrčit. Tahle věc mi potom pomůže dostat je ze mě ven.
Většinou to jde bez problémů. Tkaničku podržím a kuličku opět zasunu co nejdál. Vždycky si s tou druhou, tu první zasunu až na konec. Důležité je, abyste je měli, co nejdál vzadu. Vaše tělo si s nima samo poradí. Pochvička si je sama srovná, tak jak jí to nejlíp vyhovuje. Ještě urovnám konec šňůrky mezi lapličkami. Většinou si ji posunu dopředu. Na prdelce, to sice rajcovně šimrá, ale někdy to zrovna není nejvhodnější. Člověk se potom na to moc fixuje.
Obě jsou tedy uvnitř a moje tělo na to okamžitě reaguje. Kluk ho má taky chladného, když ho do Vás dává. Teprve ve Vás, se rozehřeje na tu správnou teplotu. Jinými slovy, pička na to reaguje tím, že skoro teču. Normálně se to ve mně rozjede a není to k zastavení. Chladný kuličky dělají divy.
Když mám obě kuličky zasunutý až na konci, je to neskutečný zážitek. Stačí se jen postavit a projít po pokoji. Obě se při každém kroku pohnou a při přenesení váhy těla mi uvnitř ťuknou do pochvičky. Jsou ještě nádherně podchlazený a když se na to na chvilku zafixuji, vnímám jak mě běhá mráz po těle. Na chvilku si stoupnu k oknu a nepřítomně se dívám ven. Nechám si tělem probíhat ten pocit mravenčení. Stojím nádherně sevřená a cítím jak se ve mně uvnitř zvětšuje pocit chladu. Proberu se až v okamžiku, kdy cítím, jak se mi podlamují kolena. Vnitřně se svírám a povoluji. Nádherný jemný, ale přitom fantasticky vtíravý ťukání hluboko uvnitř těla, je zážitek, který mě doslova fascinuje.
Dokážu jít na procházku kolem Vltavy nebo po starém městě a přitom mít tohle dráždidlo v sobě. Jen se tak courat a vnímat ten nádherný pocit pohybu v sobě. Pohybovat boky a vědět v kterém okamžiku se to uvnitř mě ozve. Vědět, že když jsem skoro hotová, stačí se jen na okamžik zastavit a tu nádhernou chvíli oddálit. Když ten největší příliv slasti pomine, pokračovat zase pomalu dál. V klídku si vychutnávat jednotlivé pohyby.
Fantastická věc o které jsem se zmínila jen okrajově, je to, že mě to nutí být pořád sevřená. Sevřená takovým způsobem, aby se ta potvůrka ve mně nemohla moc pohybovat. Je to takový podmíněný sevření. Člověka to nutí k tomu, aby měl půlky pořád u sebe a zároveň kontroloval jestli mu to neklouže ven. Postupem času jsem zjistila, že není problém sevřít se takovým způsobem, aby se kuličky a nebo jiný dráždidlo když vám jedou ven, se dostaly zase zpátky, dozadu, až na konec.
Víte, mám vždycky problémy s tím, že po nějaký době když se takhle dráždím, docela solidně vlhnu. Je to daný mojí maličkostí. Nedá se s tím nic dělat. No a potom je to docela zážitek. Potom to v sobě udržet, je kouř.
Vím, že teď musím zůstat v klídku. Když teď půjdu ven, udělám se za nejbližším rohem. Docela se na to těším, ale ta chvilka klidu tu musí být. Po pěti minutách se tělo uklidňuje. Přeci jen jsem je neměla delší dobu a to je pak znát.
Procházka po polední sobotní Praze, to je pro mě to nejhezčí co jsem poznala. V tuhle dobu tu není zase tolik lidí jako pozdě odpoledne. V klídku si ťapu Školskou dolů z kopečka. Na křižovatce s Jungmankou se zastavuji. Cítím kuličky, jak si hezky do rytmu uvnitř klapou. Člověk ani nemusí kroutit prdelkou a všechno je jak má být. Stačí jít jen na normálním kramflíčku a došlapávat na patu.Všechno ostatní jde úplně samo.
Podívám se před sebe a maličko se usměji. Vzpomínka na to, že jsem dělala v jedné instituci, kterou spravovalo Ministerstvo stavebnictví. Byla tam tiskárna a tenhle podnik pořádal i výstavy. Mimo jiné tam byla i obrovská knihovna. Tahle instituce sídlila v domě, na který se právě dívám. Jako blesk si vzpomenu na jednu příhodu.
Dělala jsem tam s kolegyní Jiřinkou, která byla moje docela solidní kamarádka. Většinou jsme si všechno řekli, alespoň pokud šlo o kluky. V té době mě bylo asi devatenáct. Byla o tři roky starší a podstatně chytřejší.
Jednou se mi mimo jiné, přiznala k tomu, že v sobě nosí kuličky. Tenkrát to byli ty starší typy. Jen ty houpací. Čuměla jsem na ní jako tele. Musel to být na mě docela zábavnej pohled, když vyprskla smíchem a na umocnění všeho mě řekla, že taky občas nenosí kalhotky. Tím to skončilo. Nijak jsem to nerozebírala, ale tahle věta mi utkvěla v paměti a pořád jsem nad tím dumala a přemýšlela.
Nemohla jsem to pochopit, až do okamžiku kdy jsem ji náhodou uviděla s jedním z našich tiskařů. Fantastickej kluk po kterým všechny holky bláznily. Nejen, že byl tiskař ale dovedl opravit takřka všechno, včetně tiskařského stroje který nedokázala spravit ani firma, která u nás dělala údržbu strojového parku. Jmenoval se Michal a všichni věděli, že spolu asi chodí. Nikdy je nikdo ale neviděl v nějaké choulostivé situaci.
Jednou jsem psala večer pro šéfa nějaký rozbory a než jsem si to uvědomila, bylo skoro jedenáct večer. Bylo už tak pozdě, že v celý firmě už nikdo nebyl. Strážný seděl dole ve své kukani a na dílně se jelo noční vydání. Tohle byla vždycky doba duchů. Stroje hučí a kluci nejsou skoro vidět. Většinou si připravují papír do mašiny, aby prostoj byl co nejmenší. V tuhle dobu bývá na strojovně jen jeden ze strojníků. Jak říkám, dům duchů.
Šla jsem z knihovny přes grafický oddělení. Jinudy se už nedalo projít. Všude bylo zhasnuto Najednou slyším šeptání a vzdychání. Nedalo mi to a podívala jsem se pootevřenými dveřmi dovnitř. Viděla jsem sedět Michala s Jiřinkou u stolu na prohlížení diapozitivů. Michal držel Jiřinku v náručí a líbal ji bradavky. Nemohla jsem jít dál. Nešlo to. Nemohla jsem je vyrušit.
Jiřinka měla nádherně zakloněnou hlavu a rozmazleně si vzdychala. Přeci není možné, aby ji takhle rozdělal jen líbáním bradavek. Sténání a vzdychání přecházelo v nádherný kňourání. Vypadalo to, že se každou chvilku udělá. Teprve teď jsem si všimla, že Michal má levou ruku pod stolem a hraje si s ní. Pootočili se na otočné židli, aby na sebe líp mohli a já uviděla důvod, proč Jiřinka tak řádí.
Samozřejmě, kuličky měla uvnitř, ale šňůrka která slouží na vyndavání, posloužila úplně něčemu jinému. Michal jí držel pořád napjatou a drnkal s ní Jiřince přes poštěváčka. Jak jsem řekla, držel tkaničku mezi palcem a ukazováčkem. Prsteníčkem drnkal o tu napnutou ozdobnou tkaničku a ta tase drnkala do nejcitlivějšího místa Jiřinky. Vždycky když ji chtěl vydráždit, zadrnkal a potom přestal. Holka se k němu přitulila a čekala, kdy znovu začne. Chvilku počkal a znovu si začal hrát. Fantastická okamžitá reakce. Kočka se vzepjala do mostu, roztáhne nohy, co to jde nejvíc a skoro okamžitě se mu chvěje v náručí. Když je skoro na okraji, Michal povoluje. Hlavička se zdvihá a přisává se mu na rtech. Nádherně ho líbá. Nakonec nevydrží a heká "už,už, proboha dělej, už to nevydržím". Ještě chvilku cvičení a je hotová. Napíná se mu přes ruku, kterou ji podpírá a dává nohy křečovitě k sobě. Michal má mezi nohama uvězněnou ruku a ani se jí nesnaží vyndat. Blonďatý ohon se houpe do rytmu nádhernýho orgasmu.. Kočka sebou ještě několikrát škubne a pak se schoulí Michalovi do náruče. Tedy udělal ji to, opravdu suprově.
Seděla jsem na židli a čekala, kdy skončí. Netrvalo to nijak dlouho. Ozvalo se zvonění a to je pro kluky od mašiny vždycky nějaká problémová věc. Michal se zdvihl a fofrem zmizel. Jiřinka se upravila jako správná princezna a vytratila se za ním.
Neměla jsem to srdce, někdy se jí tímhle zážitkem, kdy jsem je viděla pochlubit. Počkala jsem dvě minuty, co odešla a vypadla z podniku.
Dneska vím, že tahle hra se nedá hrát s kalhotkami na sobě. Pokud si holka umane, že ji kluk bude dráždit tímhle způsobem, nezbývá ji nic jiného než chodit bez spodního prádla, pokud si na poslední chvíli nechce ze sebe strhávat kalhotky. Pro kluka je stoprocentně rajcovnější když se dozví, že ta kočka o kterou usiluje, je na to napůl připravená. Tihle byli naprosto sehraní. Tenkrát jsem jim to záviděla. Přeci jen Michal byl a je nádhernej kluk. Za rok jsem šla dělat jinam a dlouho jsem je neviděla. Ale tihle dva, jsou spolu dodnes. Nedávno jsem je potkala na Karláku. Zamilovaní do sebe šli tak, že mě neviděli.
Pohodička, přecházím na druhou stranu ulice a v duchu se pořád usmívám, při téhle vzpomínce. Je to jedna z věcí, kterou jsem tedy nezkusila..... Jasně, člověk se pořád učí.
Cesta přes Staromák a Pařížskou je pro dnešního Pražáka poněkud zavádějící. Tohle není dnes, už jeho Praha. Tohle je Praha cizinců a turistů. Připadám si, že sem snad ani nepatřím. Je to jen pár dnů kdy jsou tyhle řádky napsaný. Jděte se tam do těchhle míst podívat. Budete mít určitě stejný pocit. Než přejdu přes most na druhou stranu Vltava, ozývá se mobil.
Když telefonuji s Jiřím, stojím na mostě a dívám se na rej všech možnejch paskvilů, které se prohánějí po Vltavě. Starý hrachoviny které už nechtějí vozit turisty v Drážďanech a někde jinde na Labi se posunují mezi mosty pod Hradčany. Většina z nich byla určitě prodána na šrot a podle toho taky vypadají. Je záhada, promiňte vlastně není, jak tu dostali povolení k plavbě. Ta trocha barvy to moc nevylepší. Je to štěstí, že je Vltava v těchhle místech hluboká jen pár metrů.
Sláva, Jiří je v Praze a čeká na mě. Honem taxíka a na Letnou. Nikomu z ulice nevěřím a tak volám Bedřichovi. Správně bych se tu neměla sama takhle potulovat. Ale mám volno, tak co. Bere telefon skoro okamžitě. Říkám mu svou prosbičku, že se potřebuji dostat na Letnou.
Nou probléma. Bude to Mercedes a bude mít 64. Za chvilku je tam. Skutečně, netrvá to ani pět minut a uprostřed mostu u mě zastavuje tmavomodrý skoro černý Mercedes který má na konci espézetky číslo 64. Mládenec se jen zeptá, kam to bude a už si to frčíme do Kostelní ulice. Za pět minut mi zastavuje na udané adrese. Když mu chci zaplatit, jen se usměje. " Madam, pro Vás gratis. Rád jsem Vás svezl".
Dobře, pohladím ho po ruce a vypadnu ven. Zamáván on jednou blikne varovnými světly a je fuč.
Nestačím dojít ani ke dveřím činžáku. Mám před sebou domovní dveře natřené ponorkovou šedí, když slyším jak za mnou zastavuje auto. Ani se nemusím otočit a vím že je to Jiřího Volvo.
Moje milovaná láska je tu. Karel který vystupuje, se jen směje a Martin si samozřejmě neodpustí nějakou narážku. Momentálně nic nevnímám. Nádherný políbení po třech dnech. Tři dni bez něj. Jsem blázen, chovám se jako patnáctiletá zamilovaná holka.
Chvilička naprostého odevzdání. Potom se všechno vrací k normálu. Přitiskne si mě k sobě a do ucha mi šeptá nádherný ptákoviny.
Jak vidíte, nevešlo se to sem. Budeme pokračovat v další kapitole.
